Nechválí nás za to, že stojíme na červenou

Když byla moje dcera v pubertě, dlouho nechápala, proč ji tak málo chválím. Když jsem ji požádala, aby vynesla koš, odnesla plasty a papír, vyndala myčku nebo vyluxovala byt, tvářila se často, jako bych po ní chtěla něco téměř nesplnitelného.

A když už to udělala, rozhodně nevypadala jako někdo, kdo měl radost z toho, že pomohl.

Přiznávám, že jsem občas sáhla po klasické rodičovské větě:
"Takto jsem tě přece nevychovala. Rodičům se přece pomáhá."¨

Odpovědí byly většinou jen oči v sloup.

Říkala jsem si, že je to prostě puberta.

Pak ale jednou přišel pláč. "Proč mě nikdy nepochválíš, když vynesu koš? Proč mě nepochválíš, když uklidím celý byt?"

A tehdy jsme spolu vedly jeden z těch rozhovorů, které si člověk zapamatuje na celý život. Mluvily jsme o pravidlech. O tom, že když chtějí lidé společně žít, musí některá pravidla dodržovat. Některá jsou nepsaná. Jiná najdeme v zákonech.

Jako třeba pravidla silničního provozu. Řekla jsem jí: "Víš, stát nás nechválí za to, že stojíme na červenou. Nedostáváme za to medaile ani diplomy. Je to prostě něco, co děláme, protože víme, že kdybychom to nedělali, mohlo by dojít k nehodě. "Dodržování pravidel není důvodem k oslavě. Je to základ fungování společnosti. 

Dnes je moje dcera dospělá. Nedávno si na ten rozhovor vzpomněla. A řekla mi větu, která mě překvapila: "Mami, já si pořád pamatuju, že mě nebude nikdo chválit za to, že stojím na červenou. A vlastně je to uklidňující."

Pochopila, že ne všechno, co je správné, musí být odměněno potleskem. Že existují pravidla, která dodržujeme proto, že jsme si je osvojili. Protože jsou součástí našich hodnot. Protože díky nim můžeme důvěřovat sami sobě i ostatním. A já jsem si znovu uvědomila jednu věc. Ocenění je důležité. Poděkování také. Ale nejsou vždy tím nejdůležitějším. Skutečná zralost možná začíná ve chvíli, kdy dokážeme dělat správné věci i tehdy, když si jich nikdo nevšimne.

Kolik našich každodenních "stání na červenou" dnes děláme jen proto, že víme, že jsou správná?